Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to vůbec poprvé, co stěžejní post-black metalová formace WOODS OF DESOLATION dostává na našich stránkách výraznějšího prostoru. Dovolte mi proto nejdříve alespoň kratičké představení. V pozadí projektu se nachází osoba s tajemným pseudonymem „D.“, jež shodou okolností v minulosti tahala (a stále tahá) hned za několik důležitých nitek v australském (post) black metalovém spektáklu. Na mysli mám zejména projekty FOREST MYSTICISM, REMETE a GREY WATERS nebo účast na nahrávání naprosto stěžejního DSBM manifestu „To Lay Like Old Ashes“ od AUSTERE. Dodejme, že ono „D.“ není odvozeno od křestního jména autorova (Darnel Surany), ale odkazuje k jeho dřívějšímu uměleckému jménu „Dolor“. Ti, kdož disponují vznešeným jazykem conquistadorů, dobře vědí, že „dolor“ znamená v překladu „bolest“. A je to pseudonym nanejvýš výstižný, neb právě bolest je jeden ze základních stavebních kamenů, na kterých skličující tvorba WOODS OF DESOLATION spočívá.
Australané přinesli první kůži na trh v roce 2008, byla hrubější, slepená smolou a ač vykazovala potenciál do budoucna, stále nebyla tím opravdovým kasovním trhákem. Jinými slovy, „Towards The Depths“ je sice kult, má své nesporné kouzlo, nicméně to stále není to pravé ořechové. To přišlo až v únoru 2011, kdy konkurenční prodejci kožešin bledli závistí nad frontami koupěchtivých zákazníků u Dolorova stánku, kde se skvěla prvotřídně vydělávaná jelenice s visačkou „Torn Beyond Reason“. Tahle deska dodnes zůstává zásadním studijním materiálem pro milovníky hned několika black metalových sub-žánrů, tím atmosférickým počínaje a DSBM konče (jakkoli WOODS OF DESOLATION nelze klasifikovat jako klasického zástupce DSBM). To nejlepší však dorazilo o tři roky později, kdy vyšla čarokrásná náladovka „As The Stars“, nejen díky skladbám „Like Falling Leaves“, „Unfold“ nebo „And If All The Stars Faded Away“ jasná koruna diskografie Australanů. Jen tak bokem podotýkám, že autorovi těchto řádků se album dodnes ani náznakem neoposlouchalo, a to i přesto, že v přehrávači odpracovalo zcela mimořádný počet směn (hovoříme o hodně vysokých desítkách poslechů).
Předpokládám, že z předcházejícího odstavce je jasné, že očekávání spojená s emisí čtvrtého řadového alba WOODS OF DESOLATION byla jen ta nejvyšší. Rovnou konstatujme, že ač je „The Falling Tide“ překrásnou deskou, naděje do ní vkládané se jí bezezbytku naplnit nepodařilo. Proč se tak stalo? Prvním kamenem úrazu je hodně masivní zvuk, jenž neposkytuje tolik životního prostoru pro ono subtilní šestistrunné předivo, které dobře známe zejména z „As The Stars“. Problém je, že každá skladba na „The Falling Tide“ je na první poslech líbivá a návyková, disponuje chytlavou melodikou, bohužel však lehce rozostřenou a napůl zahalenou v těžkém zvukovém hábitu. Výjimkou je akustická položka „The Passing…“, leč i její křehké kouzlo rychle pohřbívá „chlupatý“ zvukový příboj „Anew“ (jakkoli je tato skladba výtečná), nemilosrdně s sebou strhávající vzácné střípky zasněné atmosféry. Nová sbírka příjemná na poslech, nicméně částečně postrádá onu melancholickou křehkost a zranitelnost, kterou disponovalo jedinečné „As The Stars“. Pod nespoutaným melodickým přílivem zůstala pohřbena citlivá kytara i doteky fragilního shoegazingu takových kapel, jako jsou třeba KLIMT 1918 nebo TOGETHER TO THE STARS.
Dalším faktorem, který v mých ušních bubíncích způsobil nemalý poplach, je dramatická změna Darnelova vokálu. Ten tam je odevzdaný jekot stěží pronikající plesnivým víkem zatuchlého sklepení, místo něj nastupuje výraznější řev, jenž sice nepostrádá onen zoufalý, zlomený podtón, nicméně vystupuje až příliš nápadně do popředí. Nebylo úplně snadné se s touto dramatickou změnou smířit, strávit ji a nakonec ji přece jen vzít za svou.
Je nutné zachovat si chladnou hlavu a jednoduše se oprostit od toho, že nová kolekce WOODS OF DESOLATION prostě není „As The Stars II“. Všechny kompozice na „The Falling Tide“ mají své nesporné kouzlo i kvalitu, hned po prvních taktech je navíc jasné, že za tímto materiálem nemůže stát nikdo jiný než osamělý bard z předměstí Wollongongu. A to i navzdory masivnějšímu zvuku a častější sázce na rychlejší tempo, jenž udává na hostující stoličce sedící Vladislav Petrov, dobře známý ze stylově spřátelených DRUDKH. Stejně jako u předchozích nahrávek Australanů mi i tentokrát při poslechových seancích často naskakovala husí kůže, v průběhu závěrečné „Anew“ se pak má pokožka rovnou měnila v brusný papír té nejhrubší zrnitosti. Inu, poslední skladby patří na albech WOODS OF DESOLATION k těm nejsilnějším, stačí si vzpomenout na „Ad Infinitum“ a hlavně pak na rozmáchlý epos „Somehow“ z „Torn Beyond Reason“.
I nová deska doslova překypuje emocemi, nicméně tentokráte se mi zdá, že mezi neutišitelným příbojem odevzdanosti občas probleskne světélko naděje nebo víry v lepší zítřky. Ne nadarmo se v aktuálních promo materiálech vyskytuje motiv majáku (konkrétně se jedná Barrenjoey Lighthouse v Palm Beach, asi 50 km severně od Sydney). Maják je symbolem samoty a odloučenosti, rozjímání, smutku, nostalgických vzpomínek na to, co bylo a již nikdy nebude. Zrovna tak jsou ale tyto výjimečné stavby synonymem naděje, jistoty nebo cesty, která vás jednou bezpečně dovede zpět domů. Všechny tyhle pocity ve mně nová nahrávka WOODS OF DESOLATION vzbuzuje.
Ani čtvrtá deska WOODS OF DESOLATION neznamená bezradné přešlapování na místě. Pravdou je, že je po zvukové stránce je návratem k hutnosti „Torn Beyond Reason“, po té kompoziční a vokální zase trochu připomene „Into The Endless Night“, zatím poslední to dílo jiného Darnelova projektu REMETE. Celkově je však „The Falling Tide“ dalším originálním kouskem v již tak pestré sbírce WOODS OF DESOLATION. Máte-li rádi black metal a ve vaší hrudi tluče křehké melancholické srdce, musíte tohle album mít.
1. Far From Here
2. Beneath The Sea Of Stars
3. Illumination
4. The Falling Tide
5. The Passing...
6. Anew
Diskografie
The Falling Tide (2022) The Falling Tide (single) (2022) As The Stars (2014) The Darkest Days (compilation) (2014) Torn Beyond Reason (2011) Sorh (EP) (2009) Towards The Depths (2008) Drohtnung / Woods Of Desolation (split) (2008) Vorkuta / Woods Of Desolation (split) (2008) ...Of An Undying Cold (demo) (2007) Woods Of Desolation (demo) (2006)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 9. prosince 2022 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 36:23
Cover artwork: Lucas Ruggieri Kontakt: U Majáku 666, PSČ: 666 06, Sydney, AUS
WOODS OF DESOLATION, nadřazená to post-black metalová ikona, opět dokázala doručit naprosto zdrcující dávku emocí. Při úvodní půlhodině mi konstantně naskakuje husí kůže, na posledních šest minut "Anew" se pak má pokožka rovnou mění v brusný papír té nejhrubší zrnitosti. Strhující.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.